Jak moc nám jsou drazí naši drazí?

       Vztahy mezi lidmi jsou převážně velmi složité, pro ty bez schopnosti sebereflexe nepředvídatelné a pro převážnou většinu z nás zřídkakdy v souladu s našimi očekáváními. Hovořím-li obecně o vztazích, mám tím na mysli nejen vztahy s cizími lidmi, se známými, se spolupracovníky, s přáteli, mezi lidmi rozdílného vidění světa i rozdílných názorů, ale především vztahy v rodinách, mezi životními partnery, mezi příslušníky různých generací atd.

Většina z nás je velmi citlivá na reakce a chování druhých lidí. A protože povětšinou sama sebe vynecháváme z našich soudů o prvotních příčinách konfliktů, téměř vždy docházíme k závěru, že příčinou problému ve vztazích je vždy ten druhý, nevyjímaje osoby nám nejbližší.

       Jak moc nám jsou tedy drazí naši drazí, když nejsme schopni ani ochotni připustit jakoukoli míru vlastního přičinění na naší nespokojenosti s jednáním druhých lidí? Měřítkem „váhy či ceny“ není to, co pro nás druzí dělají a co od nich jaksi mimoděk dostáváme bez adekvátní odezvy, ale především to, co jsme sami schopni vědomě udělat pro druhé, jakým způsobem dnes a denně sebemenší maličkostí dáváme najevo, jak jsou pro nás důležití či nenahraditelní, jedineční a jak moc si jich vážíme.

       Jak často si uvědomujeme prazákladní skutečnost, že vůbec naši drazí JSOU a že my jsme S NIMI. Jsme vůbec si to schopni uvědomit každý den a vážit si toho, že vůbec někoho máme a že můžeme s někým svůj život sdílet?! Že máme úžasný dar, kterého si nedostatečně vážíme a bereme ho jako naprostou samozřejmost, že nám na někom záleží a někomu záleží na nás! Je smutné, když na toto zapomínáme a svým jednáním dáváme svému okolí najevo, že si ve své podstatě ceníme více všeho, co nám přináší hmotný užitek a nikdy neukojitelné tužby a očekávání, než prostý projev úcty, soucitu a lásky k druhému člověku.

       Stačí opravdu maličkosti a kolem nás se začnou dít doslova zázraky. Jsme uzavření a odnaučili jsme se komunikovat společně o našich pocitech, o tom co ten druhý pro nás znamená, co ho trápí a co by mu udělalo radost. Je zvláštním paradoxem, že se bojíme nebo stydíme projevovat své city ke svým blízkým, ale u dojemného romantického filmu se rozbrečíme jako malé děti. Zapomínáme sami na sebe, vnímat a projevovat citovou lásku.

       Blíží se vánoce a to je období, kdy snad všichni jsme mnohem více citliví než ve zbývajících obdobích roku. Přesto nedokážeme říci těm, na kterých nám záleží: „Miluji tě“, „Mám tě rád a jsem rád, že jsi“, „Vážím si tě a děkuji ti moc za to, co všechno pro mne děláš“, „Chtěl bych ti udělat radost, co pro tebe můžu udělat?“. Nebo jsme velmi zdrženliví v tom, abychom toho druhého objali, políbili, pohladili, věnovali mi příjemný a láskyplný pohled apod.

       Proč tomu tak je? Už to prostě neumíme! Neumíme žít srdcem, poslouchat s porozuměním, žít s láskou naplněnou pokorou a úctou k druhému člověku. A to vše sečteno: nevážíme si života v té základní podobě bytí, přičemž jsme už zapomněli na to, že všichni jsme součástí jednoho celku a týmž celkem jsme každý z nás. 

Odkaz na související článek:     http://www.reikicentrum.cz/2011/06/04/nase-vztahy-pod-mikrospokem/