Život ve zralém věku, nebo jen čekání na smrt?

       Chápeme-li stáří jako fyzický stav našeho těla, pak se asi budeme muset smířit s tím, že z biologického hlediska proces odumírání našich buněk nelze zastavit, možná snad jen zpomalit.

       Řekl bych, že ani tak pro náš život není důležité, že naše těla stárnou více než bychom si přáli, ale spíše to, s čím do svého „stáří“ přicházíme. Asi se nebudu moc mýlit, když řeknu, že cokoliv v životě děláme, myslíme na to být šťastní v daný okamžik a hlavně rychle. Používáme však k tomu bohužel takové prostředky, které jsou pomíjivé, a musíme proto jejich zdroje neustále obnovovat a starat se, aby „nevyschly“.

       Stáří potká každého, tak proč se bát této spravedlnosti. Problém stáří pochází z nedostatku vnímání věčného v nás samotných. Tak jednoho dne přijde důchod nebo nemoc, která nám již mnohé nedovolí, a oprávněně se sami sebe zeptáme: „A co teď? Co mi zbylo ze života?“ Najednou nás nikdo nepotřebuje, nemáme žádné funkce ani moc, nechodíme do práce a v tom lepším případě vlastníme trochu úspor na přilepšenou, vůbec nic se nám nechce, máme tolik času, že si s ním nevíme rady, máme špatnou náladu apod. Ztrácíme chuť do života a s tím i vědomí jeho smyslu. Cítíme prázdnotu a nepotřebnost.

       Z mého pohledu není podstatou stáří stav fyzického těla, který je zcela přirozený a jeho existence omezená, ale stav obrazu naší mysli o stáří a nedostatek či úplná absence trvalých hodnot v našich životech. Žijeme trestuhodně povrchně, v nedostatku skutečné lásky a úcty k životu. Zapomínáme vnímat a žít v souladu se skutečnými hodnotami života. Proto jsme na stáří nepřipraveni, přicházíme do něj s „prázdnými kapsami“ a bojíme se ho, bojíme se jeho konce – smrti.

       Jaké skutečné bohatství bychom si tedy měli do stáří přinést? Je to především úcta k životu a tolerance ochucená pokorou. Radost z každého dne nám dá sílu a optimismus, jež s sebou přináší proaktivitu a dává smysl každému dni. Duchovní život je k tomu ideálním a téměř nezbytným předpokladem. Není to však a priori o praktikování rituálů některého z náboženství, ale především o způsobu života.

       Velmi důležitým prvkem štěstí a smysluplnosti života je soucit. Není to však obyčejná lítost nad někým, kdo žije v bídě nebo má nevyléčitelnou chorobu. Soucit je o vědomí osobní odpovědnosti za aktivní podíl na odstraňování utrpení v našich životech a životech ostatních lidí. V životě máme dostatek času k tomu, abychom utrpení poznali a měli dostatek příležitostí pomoci při jeho odstraňování. Nikdy však zdroje utrpení neodhalíme a možnosti jeho zmírnění či odstranění nepoznáme, nebudeme-li je hledat uvnitř nás samých.

       Asi bychom se proto měli učit používat svoji mysl pro skutečný prospěch života jako takového, jako součásti všeho. Čím jsme starší, tím méně naše štěstí závisí na materiálních hodnotách. Čím to asi je? Určitě ne samo sebou! Pořád máme dost času prožít závěr svého života smysluplně, moudře a šťastně. Pak nebude ani strach ze smrti. I ta je spravedlivá.

Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/2011/06/04/zamysleni-nad-zivotem/